Napadlo vás někdy, že osobu, kterou jdete navštívit, můžete opravdu vidět dnes naposledy? Dokážete k okamžiku setkání s blízkou osobou přistupovat tak, jako by to byl diamant, který vidíte poprvé, ale i naposledy? Dokážete navnímat, co by se ve vašem životě a v životě druhých takovou změnou přístupu změnilo? Dokážete si představit, jak byste v okamžiku odcházení téměř jakékoliv osoby z tohoto světa cítili minimální výčitky, že jste něco nestihli, že jste se nechovali lépe, že jste si ten společný čas více neužili a že jste obecně ten čas lépe nevyužili?
Někdo by mohl říct, že jsem příliš morbidně laděná, ale já to dělám z určitého důvodu. Když mi odcházela prababička, cítila jsem vyrovnanost. Koupila jsem jí všechny knihy, které milovala, které si chtěla přečíst a které se jí nepodařilo, vypůjčit si z okolních knihoven. Takže pokud nevíte, co s těmi firemními benefity, zapojte fantazii. Máte možnost udělat člověku obrovskou radost. Alespoň mně se to tedy poštěstilo.
Vždy, když jsem ji navštívila, jsem si nenechala ujít jediné slovo a jediný pohled. Byla mezi námi čistá přítomnost, přijetí a láska. Není to ale jen o mně. Je to i o osobě, která sedí naproti vám. Ne všichni jsou sami vyrovnaní, nedokážou přijímat a milovat. Ale pokud však dveře těchto vzácných schopností mají pootevřené, můžete se k těm dveřím přibližovat a jednou se mohou samy otevřít. A vy do nich budete moci vejít... poprvé ucítit, jaké to je, být v takové místnosti. Tak opojné, lahodné a vzácné. Toto jsou zaručeně pocity, na které budu vzpomínat při svém odcházení, až mi bude třeba 96 let.
Je mi nesmírnou ctí prožívat na rodinné úrovni takové bohatství, jako je sdílení lásky. Nic není dokonalé ani snadné, ale jednou v životě tento silný pocit zažít, stačí k tomu, aby člověk poznal, že se nedá ničím nahradit. A taky dost možná, že nás pár vteřin "sání" tohoto pocitu naplňuje na roky dopředu. Obzvláště v těch nejtěžších situací jsou tyto silné pocity a vzpomínky to, co nás drží nad vodou. Buďme za to vděční. Lidí, kteří nikdy nepoznali rodiče, nebo co možná hůř, nepoznali lásku svých rodičů, když už poznali svoje rodiče, je opravdu mnoho. Takže když jsem navštěvovala svoji další babičku, tak první, co mě v návalu vděčnosti napadlo, bylo to, že ji nutně musím a chci přinést kytku - viz obrázek. Jen tak. Protože je to krásná a vzácná bytost. Má pozitivní i negativní vlastnosti, stejně jako já. Je člověk jako já - se vším všudy. A za mnoho věcí si jí vážím a chci jí vyjádřit lásku. Nechci litovat něčeho, čeho není třeba, ať je to jakkoliv subjektivní a relativní.
A ať už máme život takový nebo jiný, tento článek bych ráda zakončila moudrem, které mě provází poslední dobou čím dál častěji:
"Opravdu si nemáme co závidět. Jeden má tohle a druhý zase támhleto. Nedá se to srovnat a když se to závidí, je to velmi zúžený úhel pohledu. Proto pracujme na "tom svém obrazu" co nejpilněji. Prociťujme to, užívejme si to a rozšiřujme lásku na všechny strany. Lidé ji potřebují. Je to jediná opravdová duchovní potrava, která nám zajistí přežití v těch duchovně nejhorších časech našich životů."
S láskou a úctou k vám a vaší životní cestě
Iveta
コメント