Všechno, nebo nic. Stejně, když se nad tím člověk tak zamyslí, tak to opravdově nemusí existovat. Jen to dobře zní a láká to pozornost ega, které touží po něčem výjimečném a silném. Záleží na úhlu pohledu. Pavel si například bude myslet, jak získal všechno, po čem toužil, ale říká (sobě, druhým) celou pravdu? Jak tohle vlastně ověřit, a proč? A dokáže sám vnímat, připustit si do svého postoje možnost, že tu existuje něco, co tu krásu slova "všechno" může snížit na "téměř všechno"? Nebo na "docela dost, ale..."? Kdo ví.
Podle Ivany ten Pavlův případ "získání všeho" byl za takovou daň (neviděl dlouho děti - což je vědomá a přiznaná hodnota pro Ivanu), že to vyhodnotila ze svého úhlu pohledu na úspěšnost 30-60 %. Je dobré si totiž uvědomit, že
pro každého má všechno jinou hodnotu a v jiném čase.
Nejen proto je někdy tak náročné se dohodnout. Možná proto je to "dohoda". Člověk se o tom občas dohaduje. Tady je dokonce i slovo HAD - jed, ohrožení, smrt.
A proč o tom všem povídám? Viděla jsem v létě jednu maminku, jak kupuje sobě, svojí malé dceři a malému synovi jednu 0,5 l limonádu. Jakmile pití sundala dolů z baru na dosažitelnou úroveň pro děti, začaly se hádat o to, kdo pití ponese na deku. Napadlo mě:
hádku může vyřešit dohoda? Nebo to není vždy pravda?
Když tohle vidíte, okamžitě se aktivuje posuzovací mysl a vchází do iluzí o sobě samých (schopnosti...), představ, samo-učení "jak bych to udělala já". Cílem není hodnotit chování a výchovu maminek, jedné z nejnáročnějších životních disciplín. Cílem je, abyste si navnímali, zda pro vás bude můj individuální návrh něčím přínosný a zda by vám to ve vašem životě může v něčem, při něčem prospět.
V této situaci by také záleželo na tom, jaké jsou povahy dětí, maminky a proč. Ve výchově je toto pro zvolení vhodného přístupu velice zásadní, ale tady se opravdu jedná o to,
jak a proč lze nalézt domluvu tam, kde jsou si lidé v něčem dost podobní (sourozenci a maminka). A jsme schopní a ochotní se snažit vždy nalézat "TO" společné? A má to pro nás takovou váhu, jako "TO" protichůdné? Stojí nám ta hodnota z dohody za to? Pochopení nebo poznání je pro domluvu dost zásadní.
Jak a proč totiž budete vyjednávat, když tohle nebudete vědět?... Příběh pokračoval - maminka dala pitíčko do ruky holčičky a kluk začal brečet. Začala se s ním bavit, ale marně. Tak poprosila dceru, aby dala pití klukovi a začala se cukat zase holčička. Nakonec to paní vzala do rukou sama - podle ní asi nejsnadnější, nejrychlejší řešení - a docela jsem to pochopila, když člověk nemá čas a náladu. Dětem to ukáže, že, kde není dlouho domluva, občas to za nás může vyřešit autorita a spokojený nebude nikdo. Všechno má ale dvě strany. Takhle si myslím, že se děti nenaučí dohodě, týmovosti a spoléhat se při řešeních situace sami na sebe (není to kritika maminky, ona je dohodu může učit jinak a jindy, je to jen moje vyříznutá úvaha z toho, co jsem viděla, jak by mohl příběh pokračovat). Napadlo mě, proč by polovinu cesty nemohla nést pitíčko holčička a polovinu kluk? Nebo opačně? Nebo kdyby to bylo vyzrálejší partnerství, tak by bylo fajn zjistit, jak moc je to pro ně důležité a podle toho určit nějaké přijatelné poměry, které co nejvíce uspokojí oba.
Často totiž za neochotou se domluvit, nestojí to, že nám na tom opravdu záleží, ale potřeba, chuť někomu něco egoisticky vrátit, aby se nám ulevilo (z hádek můžeme vysávat pro sebe energii a v hádkách se může skrývat pro druhého...možná i pro nás, ale často neviditelně...trest).
Nikdy nezapomenu na velice zajímavou přednášku z vysoké školy O třetích alternativách. A to, že když se lidé naučí dělat kompromisy, je to skvělé. Dohodnou se a oba jsou docela, poměrně spokojení. To proto, že každý musel ustoupit ze svého standartu.
Třetí alternativa je o tom, že najdeme takové řešení, které uspokojí oba dva, aniž by museli tolik snižovat svoje nároky, jako při kompromisu.
Je to ze začátku na delší dobu, ale ty přínosy jsou blahodárné. Sami to s partnerem trénujeme a potvrzuji to. Jak by to tedy mohlo vypadat v dané situaci s dětmi? Maminka koupila 0,5 l pití předpokládám proto, aby nemusela kupovat více malých pití - tedy, aby ušetřila a pití bylo zároveň pro všechny dost. Předpokládám, že maminka ani trošku nemá potřebu pití nést na deku. Přichází mi sem varianta, že to pití mohou nést společně (byla by to asi divná a srandovní podívaná, ale proč vlastně ne?). Nebo by mohlo být zajímavé dětem vysvětlit, že toto je pití pro všechny na celý den. Neodnáší si nic vlastního, ale společného. Není to individuální záležitost a proto navrhnout, aby tu čest "nést obživu pro rodinu" nesl muž / chlapec (podpořit jeho zdravou hrdost a aby nám to mohl ukázat - ego) a žena si vážila toho, jak je o ni pečováno (podpořit její přirozenou jemnost a dovolit si nechat si pomoct). A potom, až budou na dece a malý kluk se bude chtít napít, holčička mu péči vrátí a pití mu podá. A může se potom projevit dále i tak, a to, že se bude snažit o pití pečovat - aby bylo ve stínu, aby se nevylilo, něčím ho přikryje kvůli vosám... A tímto se ta myšlenka, zádrhel toho, kdo to má nést, jakoby přenese do hodnot, rolí a jejich ocenění a využití (to působí dobře i na ego). Zde se jednalo o to, že se trošku změnilo pozadí nároků - ego ustoupilo, našlo se jeho využití (jak se mohou projevit jeho silné stránky = cítí se dobře) a nastoupilo i srdce (dává mi smysl o vás takto pečovat). A domluva byla na světě.
Kde je ego, je potřeba, aby tam byla jasná pravidla, měřitelnost atp., aby ego co nejméně hledalo kličky a výmluvy, že dostalo méně. A i na ego se dá jít chytře, ale dá to zabrat. Výsledek stojí za to.
Schválně si sami zkuste nad tím přemýšlet:
1) jak byste to vy řešili tak, aby ani jeden - kluk a holčička / děti nemusely slevovat ze svých nároků a byly spokojené,
2) jak často a proč používáte kompromisy,
3) zda používáte třetí alternativy a co vám to přináší, pokud ne, o co se můžete ochuzovat.
S láskou k vám a vašemu vnitřnímu světu
Iveta :-) <3
Comments