Potřebuje člověk zkušenost, aby něco pochopil? Za sebe říkám ANO. Ale dnes ráno v Brně před Janáčkovým divadlem jsem si pokládala otázku: "Dělá to člověk kvůli té zkušenosti? "TO" všechno. Buduje města. Už dávno nebuduje jen to, co potřebuje a tak, aby zůstal v přírodě. Buduje víc a víc, každý den. A pak tu jsou tací, kteří ničí. Každý den. Výsledkem je opět rovnováha. Tu si život střeží. Ale kdybychom přestali budovat, přestali bychom i ničit, aspoň v takovém množství, které vidíme dnes?"
Jasně, člověk nezná budoucnost a dělá to, co mu dává smysl vzhledem k X faktorům. Ale proč ten odklon od přirozena? Už dávno nám nestačí bouda ze dřeva a jen oněměle zírat, co příroda kouzlí. Ale je pravdou - na co pak celý život koukat, když kolem nás bude "jen" příroda? Člověk by si asi nějakou zábavu udělal. Dočasně. Ale budovali jsme toto všechno proto, abychom byli déle v bezpečí, měli více jídla a tím pádem větší šance na přežití, nebo i jednoduše proto, že nás ta příroda "přestala bavit" pod náporem našeho vynalézavého mozku? A proto se nám v rušném městě občas zasteskne jen po přírodě? Po rovnováze? A v přírodě by se nám zase stýskalo po bezpečí a třeba i Janáčkově divadle?
Kdyby nám příroda stačila, pokrok a rozvoj by nebyl takový, jaký ho vidíme dnes. A když vidíme, jak ten pokrok a rozvoj ničí přírodu, vrátí nás to na logicky začátek a takhle pořád dokola? Je to jen hoňka za jistotou, a proto to skončí tak, jako všechny dosavadní civilizace, které už mezi námi nejsou? Lze se z historie poučit? A jak se z ní poučit? Proč vlastně chtít žít věčně? Je to takto všechno vlastně nakonec v pořádku?
Comments