Článek je cílen pro lidi s otevřenou hlavou a láskou k filozofii, psychologii a šmoulové zmrzlině
Samotnou mě dnes překvapilo, o jak negativním, ale vlastně velmi pravdivém, potřebném a nakonec velmi skvělém tématu mi bylo připraveno psát.
Někdy si nedokážeme najít odpověď na to, jak někdo může udělat něco bez určitých (námi představovaných, potřebných či chtěných) ohledů na nás, naše vnímání světa. Na naši osobnost, hodnoty, to, kým jsme a nejsme. Jak se něco takového může stát a potkat? A nevynechám tu tradiční celoživotní otázku (a po určitém typu procitnutí i odpověď zároveň): "A proč sakra zrovna já?" :-)
V životě se může potkat téměř cokoliv a kdokoliv. Myš se slonem. Modrý deštník se zeleným rajčetem. Klaun z cirkusu z Prahy s dětmi z Haiti. Já s prací v sobotu dopoledne místo vyspávání. Co je tedy nemožné?
Myš se slonem asi mají trošku jiné pojetí světa, ale pokud by to prostředí dovolilo, dokázali by spolu vycházet a mnoho věcí, co řeší lidé, by možná neřešili. Proč? I když jsou poměrně chytří, velmi následují své animální pudy. A i jejich chytrost z našeho pohledu je součástí těch pudů. Začala jsem si myslet, že jsme si začali my lidé myslet, že díky tomu, že jsme lidé, máme systém, kavárny a parfumerie, průmysl, že jsme přestali být zvířaty. Že naše chytrost přerostla říši zvířat (něco tady smrdí...). Ono to tak může vypadat. Sloni v klecích (fňuk...), myši v laboratořích... ale je tohle něco, co stojí nad něčím animálním, nebo je to stále animální?
Když se trošku nakloníme k duchovnu, i toto naše počínání má svůj smysl. Kolik zvířat jsme díky naší chytrosti dokázali zachránit? Tohle si mj. říkáme občas i proto, že jsme to "bez naší chytrosti" nezažili. Kdybychom tu nebyli, bylo by tu rození a umírání prostě běžné. Život by plynul tak přirozeně, obyčejně, všichni by znali podvědomě zákony a "neřešili by". Kdyby si myš troufla naštvat slona, slon by si dupnul a myš by to pochopila neuvěřitelně rychle. Protože by jí šlo o život. Tam jsou ty zákony tak logické, propojené s realitou, názorné, že nezbývá prostor na slovíčkaření, úhybky, manipulace... Ačkoliv jsme se hodně snažili vytvořit dobrý systém, je to systém pro lidi, kteří se toto zkrátka naučili - motivováni ziskem. Ziskem čehokoliv, nejen peněz. Nebo odstrašováni ztrátou. Ztrátou čehokoliv, co je jim blízké.
I zvířata toto mají, ale v mnohem jednodušší formě. Drama není vyvoláváno z nějakých představ, iluzí a zákeřností, ale jen proto, aby se zvíře uchránilo před predátorem. Nebo aby získalo opět něco animálního - např. svatební taneček kagua chocholatého. Je to něco, co ani nepotřebuje prominutí, protože je to základní, normální, pochopitelné, logické, nezákeřné a absolutně rozumně "sobecké" / přirozené.
Člověk už ale dnes skoro nemá na výběr, zda bude patřit "do systému pro lidi", nebo ne. Přímo se do něj rodí. Blbé je na tom to, že jakmile jsme se začali "kultivovat" a do našich životů, oblastí přišla kultura a kulturní zvyky, začali jsme si myslet, domnívat se a tlačit se k ušlechtilostem. Takovým, jaké by se nám a našemu egu líbily. Například podle mě je v Evropě "kulturním zvykem" žití v páru. Kdo a za jakým účelem to nastavil? Ptal se na to někdo života? Zvířat? Ne. Musíme uznat, že zřejmě tím ušlechtilým cílem byla ochrana rodiny a to je ušlechtilé. V přírodě ale běžné a normální. Ať už brání samec, nebo samička. Berou to tak normálně! Jen my někdy jdeme opravdu se vším na dřeň a vyvolává to pak nechuť k tomu, co v nějakých mírách bylo zavedeno. Není divu. Myslím, že systém nás neučí pracovat s mírou, pocity a jak se osvobodit v rámci kulturně předurčené společnosti.
Např. dva nešťastní lidé žijící spolu v páru dle zvyku společnosti, aby někdo něco někde... nebo pod pokrývkou zajištění dětí. Rodiče oba roztrhaní kvůli tomu, že čelí vnitřnímu sporu svojí přirozenosti a tlaku ze společnosti. To jsme slyšeli asi všichni, nebo si to umíme představit, že to za našimi zdmi je realitou některých párů.
Moje otázka však zní: Proč se tak trápit? Udělala by to myš taky? Člověk by hned vytasil AK-lidský rozum a namítl by: "Cožpak máme blízko k myším? Jak by dopadl náš ušlechtilý systém, kdybychom se zase začali inspirovat zvířaty?" Hele, pokud se něco někde možná už trošku přehnalo, to nejvíc, co tě může uzemnit, je právě ten základ. A odpověď je ne, nemáme nejblíže k myším, ale abychom se od zvířat mohli inspirovat, nám VŮBEC NIC nebrání, kromě předpojatosti naší společnosti a naší přednastavené mysli.
Moje upozornění zní: Tradice je tu tak dlouho, že se nevyhnete opovrhujícím názorům a dokonce vlastním pocitům (v souladu se společ. systémem představ). Lidé systém buď neřeší, nebo jim něco vyhovuje a něco ne. Často si toho ale neváží a když jim to chcete sebrat nebo narušit, chraň vás ruka Páně. Nakonec to zas tak špatný není.
Vždycky mě mrzelo, když lidé nepřemýšleli v maticích možností a zrání. Jaké mám možnosti, když mě můj partner buď nechápe, nechce chápat a nebo je jednoduše bezohledný k mému soucitu, tedy k situaci, kdy jsem mu JÁ dala šanci a něco jsem za to očekávala? A jak dlouho budu já či on zrát v rámci uvědomování, než se přes toto téma přehoupnu, jako se mi to už v životě několikrát podařilo, jen si možná výzvy např. ze školky už nepamatuju?
Téma o našem velkém JÁ & očekávání možná někdy později - ale to, co byste běžně našli za funkční rady na netu, by bylo asi typu:
párový terapeut,
pochopte partnerovu či svoji nespokojenost a motivy k jednání,
domluvte si střídavou péči,
pokud je to pro vás přijatelné, uvolněte pravidla ve vzt...jasně, naše kultura :-) já jen, že i tohle některé páry mají nastaveno - ne, mně by to taky nevyhovovalo, ale proč to druhým brát?
Všechno to zní tak moudře, tak promyšleně. A ano, může to pomoct a fungovat. Ale neřeší to "to jádro", ze kterého to v lidech pochází.
No a já jsem přemýšlela, co by jako bylo za tímto vším, když by ani po tomto čtyrbodovém standartním seznamu člověk necítil spokojenost a úlevu? Čtěte dál, jen pokud si myslíte, že máte otevřenou "hlavu":
jděte na vanilkovo-šmoulovou zmrzlinu s těma barevnýma bobkama, co skvěle chroupou mezi zubama (zubaři mě omluví, děti se nadchnou),
na chvíli si sedněte v kostele, prohlížejte si ty úchvatné stropní malby, jak muselo k*** bolet malíře za krkem ...a zapalte za něj svíčku,
kupte si fialové klubko vlny a ušijte svetr, našijte na něj žluté chlupaté knoflíky a jen si ho oblečte, udělejte si památní fotku, protože tohle už nikdy nebudete ve zdraví opakovat,
jděte do off-line kavárny a vyzkoušejte z lístku něco, co bude znít fakt zajímavě, ale nakonec to bude hnusný, přesně jak jste čekali a kvůli čemu jste se tomuto přesně roky vyhýbali,
jděte na procházku s vaším psem a nechte, aby tu procházku vedl on - nezajímá vás, kam by šel v tom lese on, kdybyste mu konečně dali volnost? (vodítko a náhubek je však povinnost),
sedněte si k rybníku, popíjejte skvělou kávu s karamelem a jen sledujte, jak si rybky plavou a vůbec (??) neví, jak chutná karamel; jak šustí rákosí, ať už od větru, nebo od "jarních" kachen ...a jak vypadá rozvlněné slunce v odrazu vody, které vám schválně háže prasátka do očí a vy si myslíte, že je to omylem...odrazem světla..
zakecejte se s nějakým neznámým seniorem někde na lavičce v parku a nechte ho, ať vám vykládá jeho první zkušenost s alkoholem, prvním kolem, co rád vaří...
Že z toho necítíte funkční řešení problému? To vám věřím, ale taky vám věřím, že jste se možná dost zasnili a uvědomili si, že přesně tyto body jsou "ten život", jehož součástí je i problém, který řešíte. A pokud se vám ho nepodařilo vyřešit doposud, v pohodě. Věřím vám, že to příště může jít jinak, pokud jste zkusili jeden z bodů výše (dost vás uvolní a vrátí zpátky k sobě) a může se vám podařit tu cestu najít tak ladně, jak jste ani nevěděli, že byste něco takového svedli. Možná vám totiž dojde, že jste dávno věděli, co a proč jak dělat, jen jste... Ale pokud ne, tak hurá dotoho! - ta šmoulová zmrzka vám zaručeně zpříjemní den, pokud na ta barviva nemáte alergii a tak vás uzemní (jak říkám, pokud nemáte nějakou střevní alergii, to vás spíše usadí)...protože ta "blbá" šmoulová zmrzka vám připomene, že žijete život, kde je všechno možné a že i když jsme nesmírně chytří a živí a aktivní, pořád jsme jen určitý typ zvířete, který v průběhu života zraje a pak umře. Uvědomuju si, že jsem ten konec hodně zapíchla, ale ten konec prostě fakt přijde.
Komentáře